Neznámý se vyhnul odpovědi, ale andělského muže neoklamal, což mi náramně hrálo do karet.
"Vedeš ji sem jako družku nebo ne?" pídil se dychtivě po odpovědi, až mi to přišlo divné.
"Jistěže." odpověděl Neznámý pohotově a opatrně zároveň.
"Škoda. No nic.. jsem na odchodě.. Zůstal bych..ale když je to tak, nemá to smysl."
"Hmpf.." přikývnul mu Neznámý a ustoupil, aby mohl projít. "Ještě moment.."
"Ano bratře?"
"Před vchodem stojí Agnes.. Nestojím o to ji znovu potkat, potom co.."
"Chápu.."
Připadlo mi, jako bych na jejich rozhovor potřebovala dešifrovací stroj. Zdánlivě normální rozhovor skrýval víc, než jsem byla schopná odhalit. Měla jsem z toho všeho ale špatný pocit.
Světlo baterky se ztratilo ve tmě a my pokračovali po tmě ještě pár desítek metrů. Pak jsem slyšela otevření dveří a po odhrnutí mohutných a plesnivých závěsů jsme se objevili v nějakém skladu 2 x 2 metry čtvereční. Bylo tu světlo, zrcadlo a dva regály s bednami odporně páchnoucího obsahu.
"Fuj.. Co to je?" zacpala jsem si nos, ale odporný puch jako by se mi dral do hlavy i ušima.
"Čpavek..vůně rozkladu." obeznámil mě Neznámý s nepříjemnou skutečností ironicky a bylo na něm vidět, že ani mu zrovna nevoní.
Prošli jsme kolem toho smradu k dalším dveřím. Neznámý je otevřel dokořán a nechal mě projít první. Vstoupili jsme do pokoje, který vůbec nezapadal do kontextu. Byla to místnost, jako přestěhovaná z ranně renesančního anglického zámečku. Odpusťte, ale toto přirovnání mi utkvělo v hlavě. Stěny obloženy rudým dřevem s pozlacenými ornamenty, křesla a vůbec celkové vybavení bylo složeno z překrásných starožitných kousků, za které by se nemusela stydět ani anglická královna. Perské koberce, obrovské gobelíny na zdech, vyřezávané stoly a knihovny po okraji zdí. Nádherné dveře do dalších místností, ve kterých stál muž v černém obleku.
"Vrátil jste se pane?"
"Ne..to jsem já." řekl Neznámý stručně.
Nechápavě jsem na něho zírala.
"Je slepý.." konstatoval Neznámý. "Ale hluchý naštěstí není.."
"Jistěže ne pane D..."
"Psst! Neoslovovat, prosím." zasyčel Neznámý a s úsměvem se na mě ušklíbl.
"Kdopak to vzadu mluví?" vešla do pokoje rozesmátá žena a muž.
"Zase chodíš zadním vchodem?" podívali se na mě. "To ti není trapné vodit nově příchozí kolem těch mršin?"
"Mršin čeho?" pochopila jsem náhle význam slova "rozklad".
"Raději se neptejte." usmála se žena a pokynula mi ke křeslu. "Já jsem Viktorie a toto je můj druh Petr"
"Já jsem.. Lily..th.." podala jsem jim ruky na pozdrav, ale moc mě neuklidnilo, že slyším po dlouhé době normální jména.
"Družka?" optal se Petr Neznámého, který už se rozvaloval na překrásném křesle kousek od nás.
"Ano."
"Škoda.." zavrčel Viktoriin partner a zmizel ve vedlejší místnosti.
"Co s tím pořád máte?" zeptala jsem se Neznámého potichu, když jsem se vyzvání hostitelů posadila vedle něj.
"Kdybys nebyla družka, byla bys večeře.." usmál se a sledoval mou reakci.
Jen klid..jen klid. Určitě je to zase nějaký jeho dvojsmysl.., přemlouvala jsem své naivní nitro.
"A-ha..." spojila jsem si to s se slovy "rozklad" a "mršiny".
"Je nová viď..?" zeptala se přívětivě Viktorie.
"Je ještě úplně čistá..řekl bych.."
Další kódy.. Ocitla jsem se ve světě, o kterém jsem neměla ani ponětí.
Krom toho, že jsme seděli hluboko ve spleti kanálů v luxusním pokoji – což už samo o sobě nedává smysl, se pár metrů ode mě rozkládají mršiny kdoví čeho a bylo mi dokonce naznačeno, že jsem tak mohla skončit také, kdyby se ke mě Neznámý nehlásil jako ke své družce. Zatím co si s ním Viktorie povídala v zakódovaném jazyce položil mi svou silnou paži kolem zad a rukou si mě přisunul k sobě. Jeho tělo bylo ledově chladné a kůže hladká jako by byl vytesán z ledu.
"Tak už se to nese.." objevil se najednou Petr se zlatým podnosem.
Nabídl všem pohár s červenou tekutinou. Vypadala jako rozmixované jahody s malinami, co mi dělávala babička. Jezdívala jsem k ní tenkrát jako malý capart na prázdniny. Nasládlá vůně se ale ani trochu vůni jahod s malinami nepodobala. Byla to hustá, a poté, co podal pohár i mě a já do ní opatrně namočila špičku ukazováčku abych se přesvědčila, i teplá.
"Krev?" rozhlédla jsem se po zúčastněných nejistě.
Ti se jen chápavě usmívali, jako na dítě, co jde poprvé do školy.
"Z čeho je to krev?" začínala jsem panikařit.
"Hovězí..." řekl Petr suše. "Lidská je těžko k sehnání."
"No to snad nemyslíte.." zpanikařila jsem ještě více.
Číst to v knížce – romantika hadra. Ale sedět v místnosti se třema..lidma, nebo co, kteří se tu nalévají ve všem tom luxusu ještě teplou krví?!
Zrovna jsem přemýšlela, kam si prst utřít, kam položit pohár, jak se vyprostit z objetí Neznámého a utéct, když mi jeho rty spočinuly na krku. Odložil svůj pohár na tác pohotového slepého sluhy. Jediným pohybem si mé nohy přehodil přes své tak, že jsem mu najednou seděla obkročmo na klíně.
"Neboj se.. Neboj.." šeptal mi do ucha, zatím co mě líbal na krku těsně pod bradou.
Takový příval endorfinů jsem v životě nezažila. Strach z krve a celého tohoto "kanálového dobrodružství" byl tatam, navíc ve mě ještě stále dřímaly zbytky absinthu, který se znovu rozproudil do žil.
Ani ve snu by mě nenapadlo, že se chování Neznámého natolik změní. Najednou byl něžný, přístupný, plný lásky a vášně.
"Nechceš to alespoň zkusit?" pošeptal mi do ucha naléhavě.
Dřív, než jsem mu stačila odpovědět se zhluboka napil z mého poháru a přitáhl si mě k sobě. Líbal úžasně a mě to najednou připadalo jako sen. Dotýkala jsem se jeho těla, které už nebylo ledově studené. Žhnulo. Svět se se mnou točil, nevnímala jsem nic, jen pachuť krve v mých ústech a svůj zrychlený tep. A najednou tma.
Co jsi k sakru zač, můj Neznámý?!