Probrala jsem se u Neznámého v ateliéru. Ležela jsem na jeho posteli, oblečená, a bylo mi mizerně. Všimla jsem si, že mám vedle sebe plastový kýbl s nechutným obsahem pravděpodobné mých zvratků.
"Do prdele.." chytla jsem se za hlavu, která mi třeštila bolestí.
"He he.." ozvalo se kousek ode mě.
Zaostřila jsem a všimla si Krysy, který seděl na zemi kousek ode mě, opřený o zeď. Pochopitelně byl pořádně sjetý, protože takové zornice jsem jaktěživ neviděla.
"Kde je..?" vydala jsem spíš skřek než srozumitelnou otázku.
"Myslíte, že má čas sedět u vás celý den? Musí vyřizovat i jiné záležitosti než vaši kocovin
.. Hlídám vás."
"Proč mi vykáš..?" zavrčela jsem nesouhlasně.
"Kdybych nemusel, tak to pochopitelně nedělám.." odpověděl stručně a vstal.
"Hlídat mě taky nemusíš.."
"Musím. Rozkazy jsou rozkazy.."
Beze slov odnesl kbelík, protože bylo zřejmé, že už ho nebudu potřebovat.
"Obvykle nezvracím.." zamumlala jsem omluvně, když jsem viděla s jakým rutinním klidem se celého úkolu zhostil.
"Poprvé blije každej...to mi věřte." odvětil se zkušeností nejpovolanějšího.
"Jak..poprvé?"
"Když se poprvé napije."
Vtom se mi vybavil včerejší krvavý úlet. Holt v kocovině to chvíli trvá, než si člověk vzpomene.
"Sakra!" vyjekla jsem a přiskočila k zrcadlu.
"Doufám, že si nehodláte prohlížet krk... To už tu taky mockrát bylo.." sledoval mě s pobaveným výrazem ve zfetovaném obličeji.
"Jen mě to tak napadlo.." zastyděla jsem se, když jsem si uvědomila stupiditu svého chování.
"Vždycky je to stejné.."
"Poslyš..jak dlouho pracuješ pro svého pána?‘" napadlo mě, že bych z toho feťáka mohla lecos dostat.
"Asi pět let.."
"Kdo je Marie?" nahodila jsem další otázku, aby si nevšimnul jakékoli změny v mém hlase.
Ale Krysa se obelstít nenechal: " O tom bych neměl mluvit.."
"No tak.. Vždyť už vím víc než dost.." zkoušela jsem štěstí přemlouváním.
Možná, kdybych se ještě chvíli snažila, dostala bych to z něj. To už by se ale nesměl vrátit Neznámý s rudovláskou v patách.
"Hlídáš? Dobře, vypadni." hodil po Krysovi další balíček a ten poslušně odklusal.
"Elbo ty pokračuj. Večer se uvidíme v Nocturnu."
"Jistě.." ozval se něžný hlas a i rudovláska odešla.
Neznámý si nenuceně sundal kabát i tričko a lehl si na postel, ruce za hlavou: "Už vypadáš líp.."
"Ehm..to jo.." zastyděla jsem se při vzpomínce na kýbl plný zvratků. "Co se včera dělo?"
"Nepamatuješ se?" otočil ke mě hlavu se zájmem.
"Moc ne..potom co jsi.." skončila jsem v červeném obláčku rozpaků.
Vybavovaly se mi detaily jeho dotyků, polibků, můj zrychlený dech... Zkrátka moc na to, abych dokázala mluvit klidně.
"Potom co jsem ti dal napít?"
"To jsem zrovna nemyslela.." posadila jsem se na postel vedl něho a dál uvažovala nad tím, jak mu popsat své pocity.
Ty ho ale evidentně vůbec nezajímaly.
"Nechtěl jsem tě děsit. Vlastně jsem ti včera zachránil krk."
"Jo..že jsem tvoje družka.." zašklebila jsem se ironicky.
"Kdyby ses nenapila a utekla, jak jsi měla původně v plánu, rychle by tě dostihli a ještě ten večer by byla velká hostina.. Nenechají odtamtud nikoho odejít aniž by smočil rty v krvi.."
"Proč?"
"V dnešní době? Uvažuj, proboha.. Přinejmenším by se do toho začala srát hygiena, policajti, úřady... A hlavně by to narušilo chod spolku.."
"Spolku? To jste jako nějaká sekta?"
"Ne..proboha. Mluvíš jako malá holka.."
"Nerozumím tomu! Ale sám dobře víš, že to není proto, že bych byla hloupá.." vztekala jsem se, zatím co Neznámý ten výstup pobaveně sledoval.
"Potřebuješ čas, abys porozuměla. Koneckonců, nakonec tě museli krotit, abys jim nevypila veškeré zásoby.." usmíval se protivně.
"Byl v tom nějakej fet, že jo?" obořila jsem se na něj. "Nějaký svinstvo, díky kterýmu se od tebe Krysa nechává už pět let dirigovat.."
"TAK POZOR, MALÁ!" upozornil mě nevrlým a hrůzostrašným zavrčením. "Dozvíš se všechno, až nastane čas! Neříkal jsem ti, že být se mnou bude procházka růžovou zahradou!" zvýšil hlas až jsem se na posteli přikrčila.
Byl čas sabotovat to, a ustoupit. Mlčela jsem.
"Takže..to včera.. To bylo jen divadýlko..?" zeptala jsem se tiše a smířlivě, abych nevyvolala další výbuch vzteku.
Cítila jsem, jak se postel za mnou prohnula. Cítila jsem jeho dech těsně za hlavou.
"Záleží na tom?" zapředl najednou jako kočka.
Opřela jsem se o něho a přemýšlela. Spadla jsem do pasti. Do jeho pavučiny, ze které už se nedostanu. Co můžu dělat? A proč si to kazit? Mohla jsem dopadnout hůř. Dávno mě mohl někde pohodit, znásilnit a nechat tam. Nejde mu o pobavení..to už vím. Jinak by dávno dotíral. Ale o co mu tedy jde?
Pozorovala jsem jeho ruce, jak si hraje s pramínkem mých vlasů a rozhodla se. Nabízí mi roli, sice nezvyklou, ale nejspíš to tak má být. Z toho co jsem viděla, je mi jasné, že zastává v čemkoli, co tak familiárně nazývá společenstvím vysoký post. S ním jsem v bezpečí. Časem se dozvím, po čem pátrám a nebudu ho nervovat zbytečným vyptáváním. Rozhodla jsem se zůstat s ním a tak to taky bude.
V tu chvíli jsem mu propadla úplně. A naděje na útěk zmizela tatam.
