Erriness
Bylo mi tehdy 17 let. S matkou, sedmiletou sestrou Ninou a otcem jsme se přestěhovali do malebného domu na periferii Paříže. Měla jsem zprvu obavy z nového prostředí, ze školy a vůbec. Všechno jsem nechala čtyři sta kilometrů daleko, v malé vesnici na severu Francie, kde jsem žila doteď.
Náš nový dům byl prostorný, velmi hezký. V prvním patře se nacházela kuchyně, pokoj rodičů, malá koupelna, obývací pokoj s obrovským tmavě mramorovaným krbem, který již na první pohled tvořil svéráznou dominantu celého přízemí a pracovna. V horním patře se nacházela druhá koupelna, a dva podkrovní pokoje – jeden Niny, druhý můj.
Oba naši rodiče byli hodně zaneprázdnění. Matka trávila většinu času psaním svých stupidních románů. Ale přesto, že pod pseudonymem Anne Weiss byla známá po celé Francii a v zahraničí, nikdo z rodiny nebral její bestsellerové romány příliš vážně. Ve skutečnosti byla příliš úzkostlivá, přecitlivělá a vůbec..slabá povaha. Oproti tomu, jak to většinou bývá, hrdinky jejích románů "z červené knihovny" byly odvážné, sebevědomé a sebejisté ve všech ohledech. A proto, možná, se dokázala vžít do jejich role ve svém "nereálném" světě i na dvacet hodin, a mimo krátké přestávky se zpoza zavřených dveří její pracovny – odkud vycházela jen za mimořádných situací – neozývalo nic jiného, než cvakání klávesnice.
Otec byl profesorem na jedné z mnoha proslulých pařížských univerzit. Hodně o to místo usiloval a teď trávil většinu svého času přípravou na přednášky a aktivity s vyučováním jako takovým spojené. To jeho práce byla důvodem ke stěhování.
Nina našla zalíbení v jízdě na koni v nedaleké stáji, a jelikož se od ní v jejím věku dalo čekat, že ji to jen tak nepustí, pořídili jí rodiče koně. Všichni byli spokojení, jen mě se jako obvykle nikdo na nic neptal. Vůbec je nezajímalo, že jsem nechala v Olessu přátele, známé i Marka, svého přítele... Moje názory byly povětšinou pokládány "za příliš drzé a pubertální" na to, aby jim byla přikládána jakákoli důležitost.. A tak nezbývalo nic, než se vydat první den do nové školy. Vzpomínám ho hlavně proto, že právě tam se celý tento podivuhodný příběh setkání započal...
