7.
Špatný nápadník
Stála jsem před školou a dívala se, jak se na zemi hromadí pestrobarevné podzimní listí. Nohou jsem ho odhrnovala a zase shrabávala na hromádky a při tom poslouchala mp3ku. Otec se dnes asi opozdil, protože jsem tu čekala asi deset minut, a on si na přesnost obvykle až puntičkářsky potrpěl. Ale za pár minut se naštěstí na zatáčce objevil náš červený Fiat.
"Promiň..málem jsem srazil jednoho kluka, jak jsem spěchal.. Zdržel jsem se ve sborovně.." omlouval se sotva jsem nastoupila.
"V pohodě, tati.. A koho že jsi to málem srazil?" zajímalo mě.
"Al
..takového černého podivína. Šel přes cestu, hlavu zaraženou skoro v betonu, jak ji měl nízko skloněnou a sluchátka v uších.. Ta dnešní mládež.." zakroutil hlavou s polehčujícím úsměvem.
Černý? Skloněná hlava? Sluchátka? – ERRINESS!
Tahle bezvýznamná informace ve mně zvedla doslova vlnu nadšení. Ať už s ním bylo cokoli, ať byl nemocný, nebo někde odjel, znamená to, že už se vrátil..nebo uzdravil! A zítra se s ním určitě potkám ve škole! Usmívala jsem se celou cestu domů a dobrá nálada mi vydržela až do chvíle, než jsem zavřela oči a usnula.
Ráno jsem musela k zubaři, a ke své nevoli jsem zmeškala první tři hodiny ve škole. Matka mi sice nabídla, že můžu dnes zůstat doma a nemusím na poslední hodinu chodit, ale očividně jsem ji neurazila tím, že jsem zcela umíněně trvala na tom, aby mě do školy hned po skončení prohlídky odvezla. Rozběhla jsem se celá splašená do šaten a s maximálním štěstím shledala, že Erriho skříňku někdo otevíral. Utíkala jsem do třídy, div jsem se neuhnala a praštila s taškou o lavici. Byla přestávka a třída se hemžila spolužáky. Erriho židle byla ale odsunutá a prázdná. Stejně jsem dobře věděla, že by na ní právě teď ani neseděl. Chtěla jsem jít za ním, na lavičku v temném koutě u tělocvičny, ale hned ve dveřích mě zastavil Leon s poněkud patetickým výrazem.
"Ahoj, Norine.. Musím s tebou mluvit.." vykoktal, zatím co se jednou rukou rozpačitě škrábal ve vlasech.
"Jistě..ale rychle prosím.."
"Víš.. Dane a Alesa mi říkaly.."
"No tak ven s tím.. Rovnou k věci Leone.." usmála jsem se na něho, i když uvnitř jsem napjatě sledovala minutovou ručičku na hodinách, visících naproti naší třídy a nevnímala ho. Přestávka co nevidět končila a já chtěla Errinesse přivítat v soukromí a klidu.
"Jo..jak chceš.." řekl polohlasem a udělal něco, co jsem ani v nejmenším nečekala.
Objal mě a políbil! Chvíli jsem v nevíře a vytřeštěným výrazem ohromeně stála, než se v koutku mého zorného pole objevil Erriness s naprosto udiveným výrazem a neupadly mu tím zděšením jeho věci na zem. Hlasitá rána tvrdých desek jeho bloku o dlažbu mě probrala abych se vyrvala z Leonova obětí, ale když jsem se podívala zpět, už tam nebyl.
"Co to děláš?!" vykřikla jsem a Leona odstrčila.
"Promiň..já.. Já jsem myslel.. Dane a Alesa říkaly.." koktal Leon páté přes deváté.
"Co ti ty dvě nakecaly?!"
"No..že víš, co k tobě cítím, a že ty cítíš to samé.. Chtěl jsem tě pozvat na ten zítřejší školní večírek.. Všichni tam budou v párech.." a při tom se mě jemně dotknul.
"Ne, Leone..díky. Já s tebou jít nechci.. Jsi kamarád a nic kromě toho k tobě necítím.. Byl to omyl." vychrlila jsem na něho a nervózně se rozhlížela kolem sebe.
"Omyl?" svraštil obočí zklamaně, zatím co do nás vráželi migrující studenti, kteří se právě přesouvali na poslední hodinu literatury do známé učebny dějepisu.
"Promiň mi to.." sebrala jsem z lavice své věci a šla s nimi.
Erriness seděl na svém dlouho prázdném místě, v pravém rohu v první lavici.
"Ahoj." pozdravila jsem ho možná až příliš nadšeně.
Neodpověděl, jen kývnul hlavou. Ani se na mě nepodíval. Posadila jsem se vedle něj a chtěla se mu podívat do tváře, ale odvrátil se.
"Erri?"
"Nech mě být..prosím tě.." zněla tichá ale odměřená prosba.
Byla jsem zklamaná. Tolik jsem se na něj těšila, a on se se mnou snad ani nebaví...
Pan Owens psal na tabuli dlouhý zápis a tak jsem měla možnost poslat co možná nejméně nápadně dopis:
Ty se mnou nemluvíš? Co se stalo?
Měl bych? Já se na tebe těšila..a ty se ke mně chováš takhle..co jsem ti
udělala?Těšila? Udělala? Nic. Jen.. Vlastně ani nevím..neřeš to.. Ale já to chci
řešit.. Prosím.. Nechceš se sejít po škole na té lavičce v parku u školy?A co to
bude mít za význam? Já nevím..No tak..prosím!
Dobře...ale nemám moc času..
Děkuju!
8.
Teď, nebo nikdy
Srdce mi bušilo jako splašené, když jsem ho viděla přicházet. Pan Owens ho zdržel po hodině nějakými materiály, které zameškal, a tak jsem tady na něj čekala.
"Tak co chceš?" zastavil tak tři metry od lavičky.
"To se ani neposadíš?" vybídla jsem ho s prosebným pohledem. "Jdeš na ten zítřejší večírek?"
"Na takové akce nechodím.. Co bych tam dělal?" opáčil a strojeně se posadil.
"Třeba..." zachvěla jsem se v rozpacích. "Třeba bys tam chtěl jít se mnou..."
"Cože?" podíval se na mě nevěřícným pohledem.
"Já.. Chtěla bych tam jít s tebou.." přikývla jsem naprosto přesvědčivě.
"Nepůjdeš s Leonem?" zvedl podezíravě jedno obočí.
"Ne...měla bych?"
"Řešil to dnes s tou bandou tupých modelek a Kenem celý den. A pak když jsem vás viděl... Myslel jsem, že jsi souhlasila.."
"Nevím, co mu ty slepice napovídaly..ale já s ním jít nechtěla.."
"Dokonce tvrdily, že jsi jim řekla, že se ti líbí.."
"To ano..ale ne Leon.. Řekla jsem, že se mi líbí jedna dosti výrazná osobnostz naší třídy. – To ovšem neznamená, že je to on." usmála jsem se tajemně, přesto že jsem si přála, aby bylo na první pohled vidět, koho tím myslím.
Točila se mi hlava, žaludek jsem měla sevřený a vůbec celkově jsem měla takovou trému, že jsem se skoro divila, že jsem ještě neomdlela.
"Když já nevím..proč zveš mě? Akorát se ti budou ostatní smát a možná přijdeš o svoji oblíbenost u těch ‚slepic‘..." začal se nohou přehrabovat ve spadaném listí.
"Zvu tebe, protože tam chci jít s tebou. Na ničem jiném mi teď nesejde. Tak půjdeš?" sama jsem se divila, kde jsem vzala tolik kuráže..ale vždycky se v takových situacích, na kterých vám moc záleží, přece říká.. Teď, nebo nikdy.
Erriness se na mě nejistě podíval a do tváře se mu opřel jeden z posledních letošních paprsků slunce. Jeho bledá kůže, kontrastující s černotou kolem zvýrazňovala jemné rysy jeho obličeje. Vlastně jsem se ve vteřinách zamýšlela nad tím, proč ho ostatní tak odsuzují, když se svým vzhledem klidně mohl vyrovnat jak "Kenovi", tak Leonovi. Dokonce by je docela klidně překonal. Oči měl přivřené, a já si teprve teď všimnula, jak dlouhé a výrazné má řasy. Dokonale dokreslovaly už tak celkově dokonalý obraz jeho tváře.
"Proč si mě tak prohlížíš?" cukly mu koutky do nenápadného úsměvu.
"Přemýšlím, jaký haloweenský převlek ti bude nejvíce slušet.." přeměnila jsem malou nevinnou lež v docela vtipnou hlášku.
"Co myslíš?"
"Hrabě Dracula?" usmála jsem se.
"To nebude problém.." oplatil mi úsměv a zahleděl se zpátky do listí. "A ty budeš moje upíří princezna.."
"Takže...půjdeš?" rozzářila jsem se nadějně.
"Půjdu s tebou velmi rád..Norine.."
Dnešek byl krásný den. Už jen proto, že to byl poslední školní den v tomto týdnu, a také proto, že se blížil onen očekávaný školní večírek. To všechno ještě dokreslovala kouzelná podzimní atmosféra. Jako obvykle jsem se před začátkem vyučování dostavila do parku před školou, kde zastavovaly školní autobusy, o čtvrt hodiny dříve. Nečekala jsem ale na Alesu, Dane nebo Leona. Čekala jsem na Errinesse. To oni ale nevěděli.
"Ahoj.." pozdravil Leon se sklopenou hlavou a pokračoval přímo do školy.
Ovšem Dane a Alesa to všechno jen tak plavat nenechaly.
"Myslely jsem si, že máš rozum, a že bys mohla patřit do naší party.. Ale pochopily jsme, že tomu tak není. Vybrala sis outsidera, buď tedy taky outsider.. Koukni se na sebe..vždyť ty už také chodíš celá v černém.." a důležitě odkráčely ke škole.
Pokud šlo o mě, nereagovala jsem jinak, než že jsem se jejich velkorysému projevu od srdce zasmála. To už se ale na křižovatce objevila druhá černá postava.
Něco se mi na něm nezdálo..už od prvního okamžiku vypadal úplně jinak...
"Ahoj.." usmál se.
"Co se ti stalo?" prohlížela jsem si ho nervózně. "Vypadáš nějak jinak.."
"Cože? A to jsem si jen přehodil ofinu na druhou stranu!" rozesmál se.
Vypadá tak jinak, když se směje.. Vypadala šťastně.. A to je myslím velká vzácnost, vidět ho šťastným.., přemýšlela jsem a prohlížela si ho.
"Poslouchej...za co teda půjdeme večer?" zeptala jsem se po cestě do šaten, zatím co na nás všichni nechápavě zírali.
"Já myslel, že už je to jasné.. Nebo ne?" pozvedl obočí a ukázal na nápis na svém tričku: VAMPIRE.
"Ty chceš jít fakt za upíra? To si ale nemusíš brát kostým..." smála jsem se.
Erriness jen s úsměvem zakroutil hlavou a galantně mi otevřel dveře do třídy.
Celý den jsme byli objektem zájmu celé naší školní budovy. Když jsme si v jídelně šli sednout k jednomu stolu bylo jasné, kdo na sebe nedá dlouho čekat.
"Takže Modroočko je už Hnědoočko..jo? Za co vy dva vůbec půjdete? Za strašáky? Tak to se ani nemusíte převlíkat!" chechtal se Ken.
"Ti dva mají co říkat... Slyšel jsem, že Ken jde s Barbie..takže kdo tu mluví o převlecích..?" mrknul na mě Erriness a spiklenecky se usmál.
9.
Večírek strašidel
"Jak by proboha měla vypadat družka hraběte Drákuly?!" přehrabovala jsem nešťastně ve své skříni.
"Potřebuješ pomoct?" ozvala se ode dveří matka.
"Ty taky někdy od toho počítače odejdeš?" zeptala jsem se lehce ironickým hlasem.
"Když vidím, že moje dcera potřebuje pomoct s oblečením na školní párty, tak ano.." usmála se, jako by moji výčitku ani neslyšela. "Za co s tvým chlapcem jdete?"
"Za upíry.." zněla odpověď, u které jsem naprosto čekala matčinu reakci.
"Proboha proč?!"
"Prostě jdeme za upíry.. Mami..bude haloween.."
"Já tyhle americké svátky tak nemusím..." obrátila se nešťastně, ale pak se vrátila s věšákem, na kterém vysely dlouhé černé bohaté šaty. "Co tohle? Upírko.."
"Mami! Kdes je vzala? Ty jsou perfektní!" rozzářila jsem se z nečekaného překvapení. "Nevěděla jsem, že máš ve skříni takové poklady.."
"Spíš pohřební garderobu.." usmála se nenuceně. "A co tvůj chlapec? Jsme na něho s tatínkem velmi zvědaví.."
Touhle větou mě naprosto odradila od všeho veselí. Když si vzpomenu, jak těžko si zvykaly na Marka ve cvočkové kožené bundě, co teprve goticko-metalový upír?!
"Mami! Slib, že mě nebudete ztrapňovat, a že ho nebudete vyslýchat!" naléhala jsem, ale matčin záludný pohled mluvil za sebe. "A Erriness není můj chlapec.."
"To vypadá, jako by ti to bylo líto.." rýpala do mě dál.
"Nech toho.." začala jsem se hekticky česat a zuřivě rvát do těch překrásných šatů.
S Errim jsme se domluvili, že mě vyzvedne v osm hodin, a že pojedeme spolu jeho autem. Představovala jsem si nějakou roztřesenou bárku a ho ve starodávném plášti s červeným krajkovým límcem. Ale opak byl pravdou.
Z černého (jak jinak) sportovního automobilu vystoupil elegantně oblečený mladý muž, jak by ho popsala moje matka.
"Zdá se, že ten tvůj hrabě právě přijel.." volal na mě zezdola otec, který můj rozhovor s matkou nepochybně celý slyšel.
"Řekněte mu, ať chvíli počká..." uhlazovala jsem si v koupelně spěšně vlasy do drdolu, které ne a ne nechat se zkrotit.
Erri měl na sobě kromě černého smokingu i černý, po zem dlouhý kabát, přes který měl přehozenou červenou šálu, a klobouk s červenou stuhou. – Vypadal spíš jako Al Capone – italský mafián, než Dracula.
"Eh..pane upíre, z jakého století, že to jste?" slyšela jsem matčinu trapnou otázku.
"Z šedesátých let..asi.."
"Proboha! Ty zuby! Christophere, pojď se na něho podívat! To snad nejsou vaše.." vyjekla máti na otce. "A vaše ctěné jméno?"
"Eh..omlouvám se.." začervenal se Erri. "Erriness Danel Noir.."
"No nepovídejte! Vy jste ve zdejších končinách hodně známá rodina...viďte.."
"Ehm.."
"Mami!" postavila jsem se na schody. "Nech ho na pokoji..."
Když matka odběhla do šatny pro moje svršky prohlédla jsem si ho.
Erri vypadal naprosto dokonale. Jako naprostý upíří gentleman.
"No páni.." okomentoval i on můj dnešní ohoz.
Máti mi po vzoru již zmiňovaných 60. let půjčila ještě své červené střevíce, které bych si za jiných okolností v žádném případě nevzala, a červený svrchník. Byli jsme dokonalý pár..naprosto jsme k sobě ladili a já už se těšila, jak našim spolužákům a vůbec celé škole spadne čelist.
"Prosím.." otevřel mi dveře u spolujezdce.
"Díky.. Nečekala jsem, že pojedeme takovým fárem.." řekla jsem uznale a posadila se vedle něj. "No páni.."
Interiér auta byl ještě skvostnější než auto samotné. Sedačky čalouněné tmavou vínovou kůží, o palubní desce a přehrávači raději ani mluvit nebudu.
"Nejezdím s ním do školy.. Ještě by mi ho poškrábali.." usmál se, zatím co si zapínal pás.
"Cože? To je jako tvoje?" vytřeštila jsem na něho oči..
"Nebylo tak drahé, jak vypadá.. To víš.. Otec tyhle auta prodává.." zadíval se na mě s odlehčeným úsměvem.
"Ty upíří špičáky ti až hříšně sluší.." pochválila jsem mu je, záhy jsem ale strnula. "Proboha! Vždyť já nemám zuby!"
"Zuby naštěstí máš..svoje a krásné.. Ale pravda je, že jsem ti pro jistotu vzal taky.." podal mi krabičku.
Nasazení mi zabralo pár vteřin, protože zuby nebyly nekvalitní umělohmotné, ale lepily se přímo na sklovinu speciálním lepidlem.
"Tak co?" usmála jsem se na něho.
"Úchvatné.. Tak jedem.."
Erriness řídil jako profesionál, i když musím přiznat, že až takhle rychlá jízda mi v nejedné zatáčce málem zvedla žaludek.. Nicméně na místě jsme byli ani ne za čtvrt hodiny. Zaparkovali jsme hned vedle Leona a Alesy. Přes zatmavěné okna a podvečer vůbec, na nás nebylo vidět. O to větší překvapení pro všechny bylo, když jsme z auta vystoupili my.
"Komu jsi to auto čmajzl?" rýpnul si Ken, stojící opodál i s Barbie. Oba měli na sobě obleky, jako z knihy o Harrym Potterovy. Zkrátka pokus o čaroděje.
Erri to nekomentoval a raději mi pomohl z auta.
"Já doufal, že ho konečně naučíš mluvit..Norine.. No tak, kde jsi ho sebral?"
Erriness se na něho zamračil, ale místo odpovědi ukázal na poznávací značku, na níž bylo místo běžných číslic a písmen jen jméno NOIR.
"Ještě mi řekni, že ti tvůj snobskej tatíček věnoval takovou káru!"
"Ty si radši hlídej tu svoji, od Matela.." vycenila jsem na něho zuby.
Ken to snesl bez úhony, ale Dane ze mě málem klepla pepka...
Ostatním se naše kostýmy líbily. Hlavně vyšším ročníkům. Areál, ve kterém se večírek konal byl hned u školního hřiště, ve středu pozemku školy. Švédské stoly se prohýbaly pod tíhou jídla na nich naloženého, u stolků s punčem byly řady, ale i přes to se Erri nabídl, že nám pro pití skočí. Já se zatím dívala po maskách a převlecích, a k mé radosti se zde žádní konkurenční upíři neobjevili. Za to čarodějnic, různých zombií nebo podobných strašidel tu bylo až až. Naše třídní učitelka a zároveň matikářka, paní Stokerová se ke mně opatrně připlížila a s obdivným úsměvem okomentovala můj kostým.
"Jsem ráda, že jsi sebou vzala Errinesse. Už jsem myslela, že do třídy nezapadne.." obrátila po chvilce rozhovor jiným směrem.
"To spíš já jsem zapadla k němu, než ke zbytku třídy..."
"No alespoň, že jste na to dva.." usmála se přívětivě, což jsem v hodinách matematiky ještě nezažila a dodala: "No, doufám, že vás uvidíme na stupních vítězů v soutěži masek..."
Soutěž masek?! O tom nebyla řeč.., kroutila jsem nad tím hlavou zatím, co se blížil Erri s punčem.
"Slyšel jsem správně, že si Stokerová myslí, že byste mohli vyhrát? Ty a tahle ubohá kráva?!" žduchnul do něho najednou Chad. "Vypadá spíš jako šlapka než strašidlo.. Nebo spíš obojí..."
Erriness to neustál a spadnul na zem i s punčem.
"Co děláte?!" zařvala jsem na Kena a Barbie, zatím co se mu protivně a zlomyslně řehtali.
Zjevně to ale byla poslední kapka, co Erri vydržel snést...
Vypadalo to zle..
