10.
Krvavý polibek
Než se milý Chad stačil vzpamatovat, stál Erriness na nohách a s pořádným nápřahem mu uštědřil pořádnou vypalovačku přímo mezi oči. Ken ležel v mžiku na zemi a za vyděšeného vřískotu mu z nosu valila krev. To už si ale rozepře stačili všimnout ostatní spolužáci, především kluci – Kenovi přívrženci, včetně Leona, a přišli svému "vůdci" na pomoc.
Spustila se bitka asi šesti proti jednomu, načež ten jeden byl Erriness a Chadovi bylo zase do smíchu. Snažila jsem se je od něho trhat, ale agrese se stupňovala s počtem těch, které Erriness jednoduše "sundal" na zem, takže jsem se párkrát taky proletěla vzduchem, jak mě odstrčili. Nikdy bych do něho nečekala takovou sílu. Mrštně uhýbal těžkopádným pohybům soupeřů, ale šest na jednoho je přece jen moc. Vypadalo to tady jako krvavá jatka. Co jsem si stačila všimnout, Errimmu už stékala krev z rozbitého nosu po bradě a krku, obočí měl také roztržené, z kloubů na zápěstí mu taky tekla krev, ale ostatní na tom nebyli o nic lépe, takže to klidně mohla být krev jejic
.
"DOST! Přestaňte!" vrhli se mezi ně dva učitelé, kteří učili na vyšším stupni a pár studentů rovněž z vyšších ročníků.
Dalo jim poměrně zabrat odtrhnout je od sebe, protože agrese všech zúčastněných se stupňovala přímo úměrně s počtem schytaných úderů..alespoň mi to tak připadalo.
"To on! On mě praštil první!" vymýšlel si Chad katastrofické a především lživé náměty, jak to všechno vlastně vzniklo.
"Nelžete Chade! Já to viděla!" křičela na něho třídní.
"Ale paní učitelko..!"
"Sklapni! Máš dvojku z chování! A to s okamžitou platností!!! A pokud jde o vás, pane Noire, byla jsem ráda, že jste dosud úspěšně vzdoroval jejich hloupým narážkám.. Nikdy jsem nečekala, že klesnete natolik, abyste se jim tolik podobal!"
Paní Stokerová je poslala na ošetřovnu, samozřejmě každého do jiné budovy, protože nebylo jistě, zda se do sebe nepustí znovu. Já jsem šla s Errim.
"Jsi v pořádku? Nebolí tě nic?" vyptávala jsem se ho cestou.
"Není.. To bude v pohodě.." odmítal mou péči statečně.
"Proč ses nechal tak vytočit? Vždyť to bylo oproti tomu co ti říkají obyčejně naprosto mírné..."
Erriness se zastavil a prudce mě chytil oběma rukama za ramena.
"Nechápeš proč?! Já jsem na něho nevyletěl proto, že urazil mě. Ale proto, že urazil tebe!"
Jeho obličej, přes který mu vysel široký pramen černých vlasů, byl celý od krve, která pomalu vytékala z tržných ran v obočí a nose. V očích měl ještě slzy..ale kdo ví, jestli to bylo ze vzteku nebo bolesti. Možná obojí. Ruce se mu ještě třásly a jeho srdce bušilo tak, že jsem to slyšela i já.
"Nemusel ses mě zastávat takovým způsobem.. Já.."
"Musel! Musel, Norine! Musel, protože mi na tobě záleží, a nenechám tě urážet od takového..." zavrčel vztekle a zjevně nevěděl, jaký výraz pro Chada použít.
"Erri..." vztáhla jsem k němu ruku, ale on opět ucukl.
Vzdychla jsem si, nešťastná, že mu nemůžu nijak pomoct.
"Taky mi na tobě záleží..a bolí mě, když tě vidím v tomhle stavu.. Ještě když je to kvůli mně.." řekla jsem polohlasem, protože jsem měla na krajíčku.
Přitáhl si mě k sobě a pevně objal. Přitiskla jsem se k němu a zavřela oči. Nevydržela jsem to, a rozplakala se.
"Norine? Ne..Norine.. Promiň.. Nechtěl jsem.." šeptal něžným hlasem, zatím co já jsem vzlykala opřená o jeho rameno.
Nebyla jsem schopná říct mu, že to není jeho vina. Přes pláč mi selhával hlas a oči jsem měla zalité slzami. Vzal můj obličej do svých dlaní a přitáhl ke svému, až jsme se čelem dotýkali.
"Promiň.." zašeptal a díval se mi z té blízky do očí.
Už jsem si zvykla, že vidím na každé straně jiné oko, dokonce mi to připadalo překrásné. Ať už jsem chtěla nebo ne, musela jsem si přiznat, že jsem se do Errinesse zamilovala. Chvíli jsem zaváhala, protože jsem měla ještě v živé paměti, jak zareagoval, když jsem mu tenkrát chtěla věnovat děkovný polibek. Ale nešlo jinak, než pustit uzdu té chemii, která mě k němu přitahovala ohromnou silou, a přitisknout své rty na jeho. Chvíli to vypadalo, jako bychom oba zkameněli. Kdekdo by sotva poznal, že se líbáme, protože jsme tam prostě jen tak stáli, rty přitisknuté v sobě, oba v hlavě zmatek a především obrovské napětí a trému, která mi doslova podlamovala kolena. Pustil můj obličej, který ještě doposud držel ve svých dlaních a oddálil se.
No jasně..to sis mohla myslet..krávo pitomá...
Zíral mi upřeně do očí a já se styděla za svoji naivitu. Najednou se ke mě ale zase přiklonil a jeho ruce teď spočinuly kolem mého pasu. Překvapením jsem div nezapomněla dýchat, když mě k sobě zase pevně přivinul a z nesmělého, sotva znatelného polibku se stal polibek tak vášnivý, tak ničivě vzrušující, že jsem ztrácela pevnou půdu pod nohama. Dokonce se mi zdálo, jako bych se vznášela někde vysoko v oblacích. Nebylo nic, než já a on, nic jiného neexistovalo.
Stála jsem ještě pořád, oči pevně zavřené, když se po dlouhé chvíli zase oddálil. Chvilka trapného ticha na nás oba spadla jako těžký balvan a ani jeden z nás nevěděl, co vlastně říct. Něž se Erri potemněle rozesmál svým hlubokým hlasem.
"Čemu se směješ?" zeptala jsem se, protože mi to vzhledem k situaci naprosto nesedělo.
Erri mě něžně otočil k oknu školy, ve kterém se odrážel můj obličej. Kolem rtů a na nich jsem měla rozmazanou jeho krev.
"Konečně vypadáme jako praví upíři.." smál se tiše.
"Proboha! Vždyť my máme ještě pořád ty zuby..." prohlížela jsem si špičáky ve skle.
"Neboj.. Příště si to zopakujeme bez nich.."
Vzal mě za ruku, abychom pokračovali v cestě na ošetřovnu.
11.
Temný tanec s upírem
"Ti vás ale zřídili, pane Noire.. uličníci.." hubovala do ticha a pachu dezinfekce sestra. "Kolik že jich na vás šlo?"
"To nestojí za řeč.." odpověděl temně.
Sestra se na něho zadívala a začala mu tamponem stírat zasychající krev z obočí a nosu.
"Asi šest.." upřesnila jsem to za něj.
"Šest? Takoví něřádi.."
"Mohu vás o něco požádat?" vzhlédl k ní a z obličeje mu spadla černá ofina.
Sestra sebou cukla, při pohledu do jeho očí.
"Tu krev kolem úst a brady nechat...prosím." Usmál se a pootočil při tom svou hlavu ke mně.
Když jsme se vrátili na školní hřiště, kde byl provizorní parket z překližky, pár párů už se v ladném pohupování pohybovalo v rytmu hudby. Naproti nás stál Leon s odřeným zápěstím a Alesa, která si mě přeměřila nevrlým pohledem. Oplatila jsem jí to a na Leona jsem se rovnou zamračila. Obvykle takové pohledy jen tak bez důvodu nerozdávám, ale tentokrát to bylo to nejmenší, co by zasloužili.
"A teď, vážení, přistupte k závěrečnému tanci, kde se rozhodne, kdo bude králem a královnou dnešního plesu strašidel.."
Erriho oči se rozsvítily plamenem ctižádostivosti a podíval se na mě: "Smím prosit?"
Jeho ruka, vztažená ke mně vypadala jako vstupenka do ráje, jeho oči jako chlácholivé světlo na cestu tmou a celkový výraz jeho obličeje jako prosebná výzva. Nešlo odmítnout...
Přešli jsme parket asi do půlky, zastavili se naproti sobě. Erriness ke mně přistoupil a jednou rukou mě objal kolem zad. Druhou mě stále držel za ruku a díval se mi do očí. Zazněla pomalá hudba, zpěvák na pódiu ze sebe vydal první bolestná slova ponurého ploužáku. Trošku jsem se třásla trémou ale Erri mě pevně a zároveň něžně a opatrně vedl.
"Uvolni se..je to jen tanec.." zašeptal mi do ucha.
"Jen tanec?" pousmála jsem se ironicky. "Je to temný tanec noci s upírem.." dodala jsem naopak vážně tichým hlasem a položila mu hlavu na rameno.
Zaslechla jsem, jak se pousmál a opřel se hlavou o moji..a pak už jsem nevnímala nic.. Jen hudbu, jeho vůni a doteky. ...bylo to jako věčnost...
"Děkujeme zúčastněným a přejdeme přímo k vyhlášení vítězů.." zničil celou slastnou pointu moderátorův mutující hlas.. Byl to student ze čtvrtého ročníku a evidentně mu nebylo víc než 19 let.. "Porota, skládající se z učitelského sboru rozhodla, že na třetím místě stanou....Rita La´Faumeová a Richard Deftone..." ozval se potlesk a na pódium přišla křehoučká dívka světlé pleti s chlapcem, oba odění do roztrhaných cárů špinavé látky, pomalovanou bledou pletí a hrůznými kontaktními čočkami světle žluté barvy.
"..Gratuluji.." řekl nevyvedený moderátor a předal jim diplomy. "A co že to má být za kostým?" prohlédl si je nejistě..
"Zombie..hlupáku.." vyhrkla ze sebe ta na první pohled něžná dívka tvrdým chraplavým hlasem.
V okolí to vzbudilo nejen překvapení, ale ozýval se i pochvalný aplaus ze strany jejich spolužáků.
"Hmm... na druhém místě... Slečna Norine Beiesdorfová a pan Erriness Danel Noir..."
"Cože?" ztuhla jsem a vyděšeně se podívala na Erriho.
Ten byl ale ještě ztuhlejší než já, a jeho obličej nevykazoval známky jakéhokoli pigmentového zabarvení.
"Slečna Norine Beiesdorfová a pan Erriness Danel Noir..." zopakoval moderátor netrpělivě a já se rozhodla, že to vezmu do svých rukou.
Vystoupali jsme po schůdkách vedoucích k provizornímu pódiu a přistoupili k moderátorovi.
"A..za co že jdete vy?"
Právě jsem se nadechovala, že řeknu za co že jdeme..když mě Erriness popadl a z mikrofonu vyšel jeho temný a hluboký hlas ještě děsivější než obyčejně: "Za to, co tě noc co noc děsí ve snech..chlapečku.." zavrčel, pak se nade mnou sehnul, vycenil zuby a (jakože) se mi zakousl do krku.
Publikum se z prvotního šoku, kdy zaslechli Erriho hlas, vzpamatovalo poměrně brzo a posměšně pokřikovalo na moderátora, který si nás nevrle přejížděl pohledem.
Při zpáteční cestě se mě zmocnil podivný pocit. Erriness trval na okamžitém odchodu, takže jsme nestihli ani vyhlášení prvního místa. Měla jsem dojem, že pro něj těch pár vteřin strávených na podiu před tolika lidmi bylo ukrutné utrpení. Ještě teď se mračil a nohu měl urputně přitisknutou na plynu, takže se zdálo, že má v úmyslu nás ještě dnes večer oba zabít. Raději jsem nic neříkala. I já samotná jsem z dnešního večera neměla ani jeden dobrý pocit..kromě našeho polibku. Něco mi říkalo, že to bude všechno ještě nesmírně těžké..
Zastavil před naším domem, ale místo aby vystoupil a otevřel mi dveře jako obvykle, zíral na volant a mlčel.
"Co je ti, Errinessi?" řekla jsem tichým, co nejklidnějším hlasem.
Pootočil ke mně hlavu a přivřel oči. Chvíli to vypadalo jako poměrně nepřátelský pohled, ale pak se vyjasnil a řekl: "Máti tě chce pozvat v neděli na oběd.. Myslíš, že bys mohla?"
"Jistě že ano!" odpověděla jsem s úsměvem. "A neměj pořád z lidí takové deprese..." vytkla jsem mu opatrně, když jsem vystupovala z auta.
"Lidé jsou kruté, egoistické a bezcitné zrůdy.." zavrčel Erriness nenávistně a sám přibouchl dveře u spolujezdce. Zapištěly pneumatiky a černé auto s SPZ-kou Noir bylo ta tam..
"..ale já jsem také člověk.." zašeptala jsem sklesle, a vydala se domů.
12.
Šlechtic
Matka ani otec nebyli proti, abych šla k Errimu na návštěvu. V pátek na ně pravděpodobně udělal dojem – což na mě také.. Kolem desáté ráno zazvonil u našich dveří.
"Jdu otevřít..!" ozvalo se z matčiny pracovny, a už už se hrnula ke dveřím.
Byla jsem ale rychlejší a proběhla kolem ní jako vítr: "Dnes ne, mami.."
Za dveřmi stál Erri a pozdravil mě chladným cuknutím koutku: "Ahoj.."
"Ahoj.. Jen na sebe hodím svetr a můžeme jet.."
"Nepojedeme.." odpověděl okamžitě. "Nemám tu auto..půjdeme pěšky.. Raději se pořádně obleč..."
"A-ha..dobře.." přikývla jsem při pohledu na batoh, který měl na zádech.
"Tak proč jdeme pěšky? Co se děje?" podívala jsem se na něho, když jsme vyšli z naší ulice.
Otočil se ke mně s ledově klidným úsměvem a chytil mě za ruku: "Procházka neuškodí ne?"
"To jistě ne..ale k tobě mi to nesedí.." zavrtěla jsem hlavou s úsměvem.
"Vůbec mě neznáš.." ztlumil hlas a zase se odvrátil. Stisk v jeho ruce zesílil.. "Půjdeme parkem.."
Zatáhl mě nekompromisně ke staré zdobeně kované černé bráně, do parku, kterého jsem si nikdy nevšimla.. Spíš toho, že by ta mohutná kovová brána byla někdy otevřená. Dokonce i teď byla zamčená. Obrovský zrezivělý řetěz se zrezivělým zámkem podobných rozměrů byl dvakrát obtočen mezi mřížemi těsně u kliky.
"Ale jak.." chtěla jsem se ho zeptat, když z malé kapsy v černém kabátě vytáhl velký mosazný klíč..
Jako by nic odemkl bránu, nechal mě projít, prošel za mnou a zase zamkl.
"Jak jsi k tomu klíči přišel?" podívala jsem se na něho nedůvěřivě.
"Nepřišel.. Je můj.." vysvětlil, aniž by se na mě podíval, a zase mě chytil za ruku..
Měla jsem z něho víc než divný pocit, když jsem si všimla, že má ofinu zase sčesanou přes zlatohnědé oko a to druhé, chladné a bezcitné, teď už zase zírá prázdným pohledem do země. Jako by chtěl světu ukázat, jaká z jeho dvou protikladných duší v něm dnes vládne. Ranní jinovatka se s křupáním lámala pod jeho těžkými podrážkami, vzduch byl vlhký, ale chladný..bylo pár stupňů nad nulou.
"Kam že to vlastně jsme..?" zeptala jsem se po chvíli, co jsme procházeli rozlehlým parkem a nikde ani známka jeho zakončení.. - plot, budova.
"V zahradě.."
"To vidím..ale co je to za zahradu..?"
"Naše zahrada.." podíval se na mě a zastavil, protože se tak dvě stě metrů před námi vyřítili odněkud z křoví dva obrovští černí psi a se štěkotem utíkali přímo k nám.. Srdce se mi sevřelo panickým strachem a schovala jsem se Errinessovi za záda. Ten vypadal ale klidně..
"Dirte, Demonasi! Sedněte!" zařval na ně hlubokým děsivým hlasem a oba psi okamžitě poslechli.
"T-tohle je tvoje zahrada?"
"Jistě.."
"T-to..jsou tvoji psi?"
"Ano. Někdo ji hlídat musí.." otočil se ke mně a s výsměchem se zahleděl do mého strachy zbledlého obličeje.
"Dirt a Demonas..To jsou jména jako pro psy z pekla.." kroutila jsem nad tím hlavou, zatím co jsme pokračovali v cestě, se dvěma ohromnými černými vlko-davy(-dlaky) za zády.
"Tam za tou stěnou je náš dům.." ukázal Erri kamsi do dálky.
Už tam a tehdy mi došlo, že to nebude jen tak nějaký "dům"...ale rovnou zámek. Byl to obrovský zámek z tmavého kamene, a s černou doškovou střechou, pečlivě upravovaný do posledního detailu. Zaujala mě i vysoká věž na severním křídle. Na svou velikost měl bezpochyb málo oken, a jen jediné obrovské dveře do vstupní haly. Před domem byla kašna a kolem ní byly zaparkované dvě černé auta..obě měly místo čísel na SPZkách jen jednoduché slovo "NOIR".
"No kruci.." vykulila jsem na to všechno oči. "Žiješ si přinejmenším jako šlechtic.."
"Však také jsem.. Ale dnes se tituly už tak neřeší.."
"Tak proto tak složité jméno.. Šlechticovi sedí.. Erriness Danel Noir.." říkala jsem si sama pro sebe tiše a hleděla na tu krásu a honosnost všude kolem.
"Nepůjdeme dál?"
Erri mě vedl domem s prostornými halami a chodbami, vesměs všemi vykládanými tmavým dřevem a sladěnými do všech detailů. Ale vše bylo strašně ponuré. Tmavé dřevo s tmavým červeným nebo zeleným čalouněním, temné závěsy na oknech a dveřích. Ale nic nevypadalo podivněji, než kombinace prostředí s moderním designem nábytku. Zastavili jsme se nejspíš v obývacím pokoji, protože tu byl krb a velká televize, obrovská rohová pohovka a ostatní věci, které mají "obyčejní" lidé v obývacích pokojích.. Připadala jsem si ve vší té kráse a okázalosti jako Alenka v říši divů..a především jsem se sem vůbec nehodila.. Vypadala jsem jako mizérie...
"Vítej.." ozvalo se odněkud zezadu a já si letmo všimla, jak Erriness zareagoval. Rychle se otočil, a aniž by zvedl oči nad úroveň podlahy a kývl hlavou.
